Jsem trochu zaražen ze skutečnosti, že se na našem webu dosud neobjevila žádná recenze švédských NIGHTINGALE. Přitom já sám jsem je už v minulosti hodně poslouchal, takže mi docela není jasné, jak je možný tak dlouhodobý únik před popravčím špalkem. No, nakonec neutekli. Už z toho důvodu, že se před koncem minulého roku objevilo nové album této severské grupy. Pojďme na něj.

Vyslovíme-li jméno téhle kapely, musíme jednoznačně druhým dechem dodat jméno další. Dan Swanö. Nic vám to neříká? Pak tedy vězte, že se jedná o jednu postavu z davu malých až středně velkých osobností rockové scény, mající na svědomí milníky devadesátých let, jakým je třeba legendární deska „Crimson“ jeho domovské kapely EDGE OF SANITY. Je však bohužel pravda, že Swanövo jméno v současné době spíš zapadá. Alespoň se mi to zdá z nepříliš velkého ohlasu v médiích, navzdory faktu, že před nedlouhým časem zkomponoval materiál pro desku „Crimson II“, která se taktéž moc neuchytla. A ani na producentské lajně to Swanövi nějak moc nejiskří. Byly doby, kdy měla jeho jméno v kreditech každé kapela, co jen trochu něco znamenala. Dnes? Nic. O autorově sólové kariéře (skončila po jedné desce v roce 1998) a několika skvělých, leč nepříliš doceněných projektech, končících vždy ve slepé uličce, ani nemluvě (jedním z nich byla i skvělá deska „Odyssey“, kterou jsem svého času recenzoval a na kterou od zveřejnění v září roku 2002 kliklo plných 27 lidí!! Tak to koukejte tady pěkně napravit, nezbedové). Nic z toho však Dana o muzikální cit naštěstí nepřipravilo. Jedním z mála projektů, ze kterého se později vyklubala regulérní kapela, a který zároveň přežil až do dneška, je právě NIGHTINGALE. Nová deska je dlouhá třičtvrtě hodiny a obsahuje přesně to, co byste čekali. Porci skvěle znějícího, s nadhledem zvládnutého rocku, lehce říznutého přitvrzenými metalovým momenty v nabroušenějším moderním zvukovém hávu a charakteristickým nízko položeným hlasem ústřední postavy. Chcete-li srovnání, nebude od věci se odkázat na poslední dvě desky GREEN CARNATION, kteří se sice ve svém rocku dostávají pocitově trošinku jinam, ale s NIGHTINGALE jsou na úrovni defakto srovnatelné. Způsob použití kláves a celková odlehčenost materiálu zase občas zavane nějakými triviálnějšími AYREON. Všímám si, že hodně lidí hází NIGHTINGALE do škatulky progresivního rocku, což možná není úplně špatně, ale ani úplně dobře. Kapela přeci jen používá jako pevný základ klasický rockový vzorec a upravuje ho po svém spíše kosmeticky. Stavbou materiálu mi progresi moc nepřipomíná a stejně tak instrumentální zdatnost, byť je třeba vysoko nad průměrem, znalce posluchačsky náročnějších věcí asi moc nevytrhne.

Těžiště „Invisible“ je ovšem v moc příjemné poslouchatelnosti alba, což je jeho síla a zároveň i slabina. Slabiny jsou vlastně dvě. Novinka je až nebezpečně podobná předchozím dvěma deskám. A stejně jako ony neobsahuje žádné vyloženě nakopávací momenty. Celý poslech vám krásně uplyne, ale během něj nezaslechnete vůbec nic, co by vás zvedlo z křesla, a to dělá z alba opravdu jen příležitostného společníka. Je sice hezké, že se kompletní materiál drží vysoko nad laťkou průměru, co je to však platné, když vám svou nadprůměrnost nedá moc pocítit? Větší různorodost by desce tedy rozhodně neškodila.